No konečně!!!

21. května 2007 v 22:38 | Hvězda :o) |  ►my diary◄
jsem se konečně opálila, teda spíš úplně spálila:-))) tak pěkně od začátku........
Čtyři mé skautské sestry a já jsme se po léétech rozhodly vyrazit na víkend do přírody, přesněji na nejmenovaný skautský závod. Jako správné zálesačky samozřejmě pod stan :-) Do nejmenovaného města nad nejmenovanou řekou jsme se dopravily vláčkem hravě. I když ve vlaku nikdo hravý nebyl (teda pokud nepočítám blondýnu "oukejoukej" a radost z nejmenované jaderné elektrárny ), páč Týna si četla intelektuálský časopis, Hoři nějakou knihu (vím jakou, ale nechci jmenovat, co kdyby se Hoři zlobila), Ela se učila otázky do autoškoly a my se Všeťou sme se kvůli drncání vlaku skoro vůbec neslyšely. Ve 20 hodin letního času, v nejmenovaném městě nad nejmenoanou řekou jsme se u mapy rozhodovaly, jestli jít po zelené nebo po červené. Pravicové přesvědčení zvítězilo, proto jsme vyrazily po romantické zelenkavé, přes Hňupíkov, okolo krava atp. Jediná chyba této super trasy byla odhalena téměř v cíli cesty, páč z lesíka jsme vyšly né do tábora, ale na protější břeh nejmenované řeky (NŘ). Most samozřejmě nikde! Rozcestník tvrdil, že když půjdeme proti proudu řeky, k nějakému přijdeme.......Šly jsme děsně dlouho, mezitím se setmělo :-) Dokonce sme se pokoušely i brodit, ale potmě to šlo fakt blbě a NŘ byla dost ledová. Blesk Pýpova foťáku nám nahradil baterku. Konečně!! Most byl nalezen!! Protějším břehu sme vysokou trávou přišly až k plotu tábora. Děti nám nebyly schopny říct, kde se nachází nějaký otvor, kterým se vstupuje dovnitř do areálu. My, ženy činu, přehodily batohy přes oplocení a následně i svá těla. Čekalo nás milé přivítání, porada o zítřejším závodu, ždímání ponožek, stavění stanu za doprovodu cvakání zubů a veřejné převlékání. Ulehly jsme společně (bez Hoři, ta ulehla s Bojfrendem) do stanu pro 2 lidi v domění, že se zahřejeme. Opak byl pravdou!!!!
V 5:20 mě probudilo švitoření milých chlapců: Kuby, Dominika a toho, co mu měl prasknout močák. Znova se mi podařilo zaspat. Hoši to nejspíš vytušili, takže znovu začali hlasitě švitořit. Definitivně mě probrali okolo sedmé. Následoval radostný výskok ze spacích sáčků, číštění zubů, čurání, mytí rukou a ksichtu, česání, snídaně (nejsem si jista pořadím). Do tašek jsme nabalily spolsty jídla a vyrazily na svá stanoviště. Naše( Týnino a moje) bylo výborně situováno. Polostín pod listnáči smíšenými s jehličnany, výpek na kameních v řece. Výsluní bylo lákavější. Rozprasily jsme se na obrovském, ale opravdu obrovitánském balvanisku. Okolo klokotala NŘ, my jedly, pily a rozprávěly o všm možném. Tuto děsnou romantiku sme si užívaly do půl třetí. Po návratu do tábora prasení pokračovalo, hromadné, už né romantické. Obšas nás někdo svlažil pramenitou vodou. Ela vyhrávala slavnou píseň Hlen. Slunce klesalo k obzoru, my přidávaly oděv, pak ještě další a další a další...... Hoři s Elou okouzlily svým šarmem pana Správce. Byla nám přidělena chatička!!! Ohnivý kotouč se s námi nadobro rozloučil, my opekly(i) chleby a párky a podle stupně únavy odcházely(i) ulehnout do komfortní chajdy s šesti lůžky. Na mě zbylo horní lože. Kdo pozdě chodí, sám sobě sám....Všetečka spala taky nahoře, páč přišla úplně poslední, Bůh ví, kde byla.......
Takové teplo až hicno jsem dlouho nezažila. Přičítám to změně obydlí na druhou noc, ale jistý podíl mají i četné popáleniny. Chatka byla nejspíše zvukotěsná neb toho rána neměl nikdo žádnou potíž s močákem...... Probudilo nás až šimrání slunečních paprsků. S děvčaty jsme zopakovaly raní povinnosti, najedly se, pobalily všechny saky paky, zůčastnily se slavnostního vyhlášení, pouklízely naše doupata (celkem tři), rozloučily se (nejbolestnější bylo loučení s Čumákem a Šimonem) a vyrazily(i) na vláček, tentokrát trapně levicově, po červené...... V přeplněném přehřátém vlaku, který měl zpoždění sme se přilepily(i) na sedačky a pohoršovaly(i) spolucestující. Na přestupní stanici jsme měly(i) hodinu a půl času. Rozprasily(i) jsme se ve stínu na Petrově, Týna na slunku, bez trička. Všéťu a mě popadla chorobná chuť na párek v rohlíku za devět káčé. Tramvaj číslo 12, Nonstop stánek, tramvaj číslo 4, Delvita na náměstí, Zon Laguna, Petrov, batohy, hlavní nádraží. Padesát devět minut ve vláčku kolejáčku jsme pročetly nebo prospaly. Na nádraží ČD Podivín čekaly s otevřenou náručí paní a pan Všetečkovi (kteří byli tak hodní, že mě svezli autem domů), před budovou paní Spajda s kolem. Zamáčkly jsme slzy, stiskly pravici, zamávaly na rozloučenou a vydaly se vstříc novým dobrodružstvím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Markétka Hořena Pýpová Markétka Hořena Pýpová | 21. května 2007 v 23:10 | Reagovat

Všechno je to nefalšovaná pravda..Šočenko vystihla si to krásně..už dlouho jsem nic,tak pěkného nečetla:D..Mylsím,že si to budeme muset zopakovat:D..a i s Kmotříkem samozřejmě;)

2 Jitula Jitula | 22. května 2007 v 11:21 | Reagovat

nebyla sem tam...ale ted...díky TOBĚ ŠOČI si to dokážu živě představit, ještě jednou....DÍÍÍKY:D:D:D a nááájs pikčr - úvodní:D

3 žemlejda alias kecoun žemlejda alias kecoun | 22. května 2007 v 23:59 | Reagovat

Akorát tě lituju že si musela poslouchat o problémech pána s močovým měchýřem.V 5:20 to muselo být fakt šílené

4 hvězda hvězda | Web | 23. května 2007 v 8:28 | Reagovat

děkuji, děkuji nastotisíckráte za všechny kladné ohlasy:-)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama